STUPNĚ
Jednou mi můj známý poloţil otázku, proč je nejvyšší procento sebevraţd mezi zubaři a těmi, kdo pracují na JIPce. Odpověděl jsem mu takto.
– Ústa jsou symbolem tuţeb, ţivot je také spjatý s touhami. Čím více chceš pomoct pacientovi, tím více „špíny“ bereš na sebe. A potom se začínají objevovat nemoci, dochází k rozvodům, onemocní děti.
– Takţe to znamená, ţe soucit s jakýmkoliv nemocným člověkem můţe vést k nemoci?
– Ano, a velmi často. Vyprávějí mi o tom lidé.
– Takţe pomáhat a soucítit s jiným člověkem je škodlivé?
– Pro ateistu – ano. Pokud jsi věřící a soucítíš s jiným člověkem, pak při tom nikdy nezapomeneš, ţe nemoc je poslána od Boha, a kdyţ lidsky soucítíš a pomáháš někomu jinému, zůstáváš vnitřně klidný, protoţe spoléháš na Boţí vůli. Soucitný ateista – to je člověk nejen nemocný, ale dříve či později také umírající.
– Ale vţdyť mnozí nevěřící jsou naprosto slušní lidé, – namítl můj společník.
– Ty vidíš věci a situaci v krátkém intervalu, ale já se abstrahuji silněji, pronikám do jemných plánů a vidím věci v jejich dynamice. Mohu potvrdit, ţe slušný, soucitný ateista je nemocný člověk. Nebo je to člověk lhostejný vůči utrpení druhých, tj. potlačující lásku k nim, a tedy postupně degenerující. Jednoduše řečeno, dobrým, slušným a zároveň zdravým ateista být nemůţe. U člověka nevěřícího je láska vţdy připoutaností, tedy, takový člověk je odsouzen pošlapávat sebe nebo druhé.
Vidím, ţe mi stejně nevěří, a zkouším to z jiné strany.
– Řekni mi, – povídám, – slyšel jsi někdy, ţe by byl slavný vojevůdce zbabělec a darebák?
Můj společník se usmívá a rozhazuje rukama:
– To je nemoţné, lidé ho nebudou následovat. Pokud to je slabý a bezcharakterní člověk, nemůţe být vojevůdcem.
– Výborně, – říkám, – naprosto souhlasím. A můţe slavný vojevůdce ničit svoje vojáky, poniţovat je a chovat se k nim bezohledně?
Společník se opět usmívá a rozhazuje rukama:
– To je také nemoţné. Pokud si ho vojáci nebudou váţit, nepůjdou za ním a on nevyhraje bitvu.
– Správně, – říkám s úsměvem. – Armáda Alexandra Makedonského byla neporazitelná, protoţe kaţdého z šestnácti tisíc vojáků znal od vidění a jménem.
– Ale Alexandr byl přece pohan, – poznamenává můj společník.
– Byl pohanem, hledajícím Jediného Boha, – váţně odpovídám. – Nacházel se v procesu vývoje. Pokud se monoteista stane pohanem nebo ateistou, pak je tu moţné pozorovat zcela jinou situaci. Jedna věc je, kdyţ člověk nedospěl k pochopení Jediného Boha, a druhá věc je, kdyţ ho popírá.
– Takţe, cos to tam říkal o vojevůdci?
– Dobře, uveď mi nejtalentovanějšího, nevýznamnějšího sovětského vojevůdce.
Na okamţik se zamýšlí, hledí před sebe a potom odpovídá:
– Ţukov.
– Můţeme o něm říct, ţe měl talent?
– Bezpochyby, – odpovídá.
– Nebudu se zmiňovat o jeho vojenských operacích, – říkám, – prostě mi vysvětli následující fakt. Po válce byla v Sovětském Svazu vytvořena atomová bomba. U městečka Tockoje bylo zkušební vojenské cvičiště. Vědci varovali, ţe nejen samotný výbuch, ale i jeho následky mohou být pro člověka nebezpečné. Byl zadán úkol zjistit, jaké následky na zdraví vojáků můţe mít atomový výbuch.
Přičemţ, – zvedám prst, – všimni si, to nebylo válečné období, kdy se ţivot cení mnohem méně. Takţe Ţukov tam poslal vojáky s tím, ţe předpokládal, ţe potom, co projdou zamořeným územím, mohou být nemocní a umírat. Co myslíš, kolik tam poslal lidí?
Můj přítel přemýšlí.
– Asi tak padesát lidí? – Potom, kdyţ zachytil můj pohled, se okamţitě opravil: Rotu, sto lidí.
– Více, – říkám. – Nakolik vím, poslal tam čtyřicet tisíc lidí, čtyři divize.
– K čemu bylo potřeba likvidovat tolik lidí? – omráčeně se ptá můj přítel.
Rozhazuji rukama – aby bylo snadnější získat přesný obraz toho, co se děje, aby bylo snadnější pracovat se statistikami.
– Takţe, – pokračuji, – tak se choval jeden z nejlepších vojevůdců. Ostatní v likvidaci vlastních vojáků často dosahovali mnohem větších úspěchů, proto sovětský lid obětovali a na kaţdého zabitého německého vojáka připadli čtyři sovětští.
Jedním z hlavních charakteristických rysů sovětského vůdce, ať uţ to byl někdo z vojenských činitelů, hospodářský či stranický vůdce, byla bezcitnost, nemilosrdnost. To je typické chování ateisty.
– Ale vţdyť samotný systém je nutil, aby byli takoví, – neudrţel se můj přítel.
– Správně, byl to ateismus, vybudovaný do systému, a bezcitný vztah k lidem, jejich likvidaci socialismus uznával za normu.
– Dobře, – říká můj společník, – tak mi řekni, proč komunismus nepřijal víru v Boha a nevstřebal ji do sebe, vţdyť pak by byl bezchybný?
– A co myslíš, proč jeden ze zakladatelů komunismu napsal následující řádky:„Kdyţ je řeč o zájmech proletariátu, nemůţe být řeči o ţádné morálce a mravnosti.“
Přítel na mě udiveně hledí.
– To je nemoţné vysvětlit.
– Nic podobného, prostě je potřeba vědět, z jaké strany se na to dívat. Pojmy morálky a mravnosti k nám přicházejí prostřednictvím náboţenství. A právě náboţenství nás nutí překonávat egoismus, uctívání tuţeb a blahobytu a pociťovat naši jednotu s druhými lidmi. I pohan můţe mít zcela stejné pocity, ale pro něho je to jev náhodný, avšak pro věřícího – přirozený.
Takţe, proč se Engels zříkal mravnosti? Protoţe to bylo skryté odmítání náboţenství. Pak vzniká otázka: čím bylo podmíněno toto odmítnutí, proč nebylo náboţenství zapotřebí?
Protoţe komunismus byl v podstatě alternativou náboţenství. Přesněji, byl to první pokus spojit vědu a náboţenství.
Kdyţ jakýkoliv člověk soucítí s jiným, dokonce i kdyţ je věřící, vţdy na sebe přebírá trochu „špíny“ a potom se očišťuje. Funguje to jako očkování. Je snadnější se zbavit cizích hříchů, ale pokud se léčitelství stává prací, a směřování k Bohu je nedostatečné, pak je moţné nasbírat velmi hodně problémů, které se přemění ve skutečné nemoci.
Všichni říkají, ţe senzibil můţe negativně působit na pacienta, obzvláště pokud je nevěřící, ale o tom, ţe senzibil můţe vzít „špínu“ na sebe, nikdo nemá ani tušení. Léčitelé na sebe přebírají mnoho problémů a potom jsou nemocní, zblázní se, umírají, zejména pokud léčí nemocné s rakovinou. Černá jim duše, umírají děti atd.
Všichni jsme v jemném plánu jednotní, proto se mohou naše emoce promíchávat a duše navzájem spojovat. V Anglii si musí psychiatr, který odpracoval dva roky, potom vzít na rok dovolenou, to znamená, ţe jeho duše a emoce se musí očišťovat. A v Rusku se psychiatři stále více začínají podobat svým pacientům. Ale ten problém jako by neexistoval.
– S lékaři to chápu, – říká přítel, – sám jsem lékař, pověz mi něco o léčitelích.
– Prosím, – říkám, – představ si takovýto příběh. Ke svatému přichází nemocný člověk.
Svatý se pomodlil – člověk se uzdravil. Co se při tom děje? Nemoc je spojena s našimi podvědomými emocemi, jednoduše řečeno, hřích se ukládá v našich citech, ty pronikají hluboko do podvědomí a zůstávají tam. Svatý směřuje k lásce a Bohu a jeho city se očišťují ve velké hloubce. Pokud se city, duše nemocného vyrovnávají, on se uzdravuje, ale k tomu je potřeba se spojit se svatým, odhalit mu svou duši, uvěřit v Boha.
Jakákoliv emoce je stlačený prostor a čas, emoce – to je situace. Proto, kdyţ měníme své extra hlubinné emoce, měníme svůj charakter a svůj osud.
A teď si představ, ţe člověk přichází k léčiteli, který myslí na peníze, slávu, svou milenku.
Můţe takový léčitel nějak pomoct? Očistit duši, to sotva, ale přenést nemoc z jednoho orgánu na druhý, „shodit“ špínu do duše pacienta nebo na jeho děti – prosím, to ano. Existuje ještě jedna varianta – vzít problém na sebe. Pak dochází k tomu, ţe léčitel na sebe přebírá cizí hřích a pacient se stává čistým.
– Víš, co je největším rozvratem na světě? – ptám se přítele. – Absence trestu. To vede k ještě větším hříchům a definitivně to odvrací od Boha. Takţe, mnozí léčitelé jednají právě takto.
Byla u mě na příjmu ţena s velmi váţnými problémy. Z mojí diagnostiky vyplývalo, ţe je velmi závislá na svém okolí, odsud pramení ţárlivost, uráţlivost, zvýšený strach o ţivot blízkých, problémy se zdravím, v osobním ţivotě atd. Co radím v takových případech? Za prvé – pocítit, ţe láska k Bohu je větší potěšení neţ láska k jinému člověku. Za druhé – přijmout bolest, zradu, uráţku, ztrátu milovaného člověka jako lék, jako očištění Boţské lásky. Zachovat lásku v okamţiku uráţky, ztráty, loučení. Dále se naučit pobývat o samotě, omezovat se v jídle a sexu, neboť pokud nebudeme omezovat své touhy, budeme škodit duši i
tělu. Dále, vţdy milovanému více dávat neţ brát.
Ţárlivost – to je závislost na touhách, a konzumnost zesiluje závislost. Člověk musí být sluncem, pramenem, a ne louţí. Je moţné si pomoct dietou, bylinami, tj. zbavit se všeho, co zesiluje ţárlivost (sladkosti, přejídání, kynutý chléb, pivo atd.). Ţárlivost zasahuje zrak, uši, klouby, při ţárlivosti strádá srdce a urogenitální systém, tedy všechny byliny a lidové recepty, posilující urogenitální systém, klouby, srdce, zrak mohou pomoct při vlastní změně a v překonání svých problémů.
K lpění na lidských hodnotách dochází jen tehdy, kdyţ je přítomna agrese. Pokud budeme přijímat stravu nebo provozovat sex bez zvláštní chuti nebo touhy, pak lpění, závislost propuká stejně, jako je tomu při agresi. Dlouho jsem přemýšlel nad tímto tématem a nakonec jsem pochopil, proč tomu tak je. Vnitřní agrese potlačuje lásku. A pokud něco děláš bez lásky, pak na tom začínáš být závislý. Láska – to je vyšší energie, z ní vycházejí všechny touhy, a tudíţ, pokud něco děláme neochotně, škodíme naší duši.
Otec násilím nutil Mozarta, aby se stal vynikajícím hudebníkem, tj. bez zvláštní lásky, proto přišla předčasná smrt. Takţe, pokud se přetěţuješ, ale je přítomna láska a pocit vzletu, tj. energie, pak tato přetíţení mohou být ohromným impulsem k rozvoji, protoţe nás budou posouvat k větší intenzitě lásky. Ale pokud budou přetíţení dlouhá a bez pozitivních emocí, pak to bude zničení lásky v duši. A abychom zastavili tento proces, je potřeba po takových přetíţeních onemocnět nebo umřít, aby láska zůstala.