Láska a morálka
Kdyţ ke mně přijde pacient, nejdřív se ho ptám, jaké má problémy. Vyloţí mi je, já si jeho vyprávění porovnám s tím, co jsem spatřil v jeho poli – a začíná dialog. Také teď si prohlíţím pole muţe, který sedí přede mnou. V minulém ţivotě zavraţdil zřejmě ze ţárlivosti vlastní ţenu. Z toho plyne, ţe v tomto ţivotě je pro něj nebezpečné udrţovat se ţenami stabilní vztahy nebo dokonce zakládat rodinu. Nad jeho hlavou jsem přesto spatřil dítě. To dítě však má jen málo šancí, ţe by snad někdy mohlo přijít na svět. Buď vůbec nebude počato, nebo zahyne. V tomto ţivotě jsou pro mého pacienta morálka, mravnost a ideály vším. Manţelku kdysi nezabil proto, ţe se s ním rozešla, ale proto, ţe se dotkla jeho představ o morálce a slušnosti.
V tomto ţivotě mu soudě podle karmické kresby není shůry dovoleno mít rodinu, ale děti by přesto mít potřeboval. Jestliţe však pro něj ideály a mravnost budou znamenat víc neţ láska, pak za to s největší pravděpodobností zaplatí rakovinou prostaty. Tento proces uţ u něj začíná. To znamená, ţe v této chvíli jiţ ţádnou zkouškou neprochází.
Mohutný muţ na mě upřel vyčkávavý pohled, zpola ukrytý za skly brýlí.
"V nejbliţších dvou letech byste mohl mít velké problémy se zdravím," řekl jsem mu. "Musíte mít dítě, ale vy se přitom tomu bráníte."
"Já nemůţu mít dítě," namítl muţ. "Jsem katolický kněz a nesmím mít rodinu."
"To jistě, ale děti jednoduše mít musíte."
"To by bylo amorální!"
"Samozřejmě," souhlasil jsem. "To protiřečí morálce, ale neprotiřečí to principům lásky a
nejvyšším zákonům vesmíru."
"No dobře, ale co se tedy se mnou stane, kdyţ se i přesto budu chtít chovat správně a mravně."
"Tak za prvé, budete-li se chovat mravně, nebudete se chovat správně. Za druhé vás v takovém případě čeká rakovina a budete moc rád, kdyţ hned nezačne bouřlivě metastázovat."
"Chcete tím říct, ţe jste proti morálce?"
"V ţádném případě. Vţdy jsem byl pro dodrţování morálních zásad. Jenţe jsem tak – aniţ bych o tom měl tušení – směřoval ke smrti. V mé duši se často zvedaly vlny krutosti, a já nechápal, kde se ve mně berou. Povaţoval jsem se za bytostně zkaţeného a často jsem pomýšlel na dobrovolný odchod ze ţivota, protoţe jsem u sebe nepozoroval ţádnou změnu k lepšímu. Vadný jsem ovšem nebyl já, ale má hierarchie hodnot, coţ jsem ovšem pochopil aţ mnohem později."
Muţ se zamyslel a zadíval se oknem ven.
"Řekněte mi, dopouštím se ve své kněţské činnosti porušování nejvyšších zákonů?"
"Ano. Mrzačíte lidské duše." "Čím?"
"Protoţe lidi učíte především morálce a slušnosti."
"A čemu bych je asi tak podle vás měl učit?"
"Lidi je třeba učit především lásce. Pokud je na prvním místě mravnost, a pak teprve láska, je to inkvizice. Mravnost, morálku a duchovnost je třeba hlásat a zdůrazňovat s tím, ţe vţdy budou druhotné, a kdyţ se utkají s láskou, musejí ustoupit.
Čím tvrději kněz orientuje své farníky na ideály, mravnost, morálku a slušnost, tím víc hledejme to, čemu Kristus říkal zákonictví a farizejství. To duše věřících zavrhuje, a ti vnitřně okorávají, aniţ si jsou toho vědomi.
Můţete mi nějak vysvětlit Kristovu myšlenku ‚Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské?", zeptal jsem se ho.
"Církev to vysvětluje tak, ţe čím méně má člověk pozemských i duchovních potřeb, tím blíţ je Bohu," odpověděl kněz.
"Víte co, nebudeme chytračit," navrhl jsem mu. "Chudý duchem, tedy bezduchý je zpravidla tupý, hloupý a nespravedlivý lotr, ničema a zrádce. Nemá duchovní potřeby a cit lásky je mu bliţší a srozumitelnější neţ moudrému, mravnému a slušnému, který si ze svého rozumu, morálky a slušnosti učinil modlu a postavil duchovní hodnoty nad lásku. Víte, která je nejlepší milostná píseň lidských dějin?" zeptal jsem se najednou.
Pokrčil rameny:
"Takových písní je přece mnoho."
"Je to píseň Vladimíra Vysockého," napověděl jsem mu.
"Uţ vím", napadlo ho najednou a hned zarecitoval: "Milencům v polích ustelu a v bdění i ve snu ať jim zní: kdyţ dýchám, tedy miluji, a miluji do konce dní.."
"Moc pěkné čtyřverší," přikývl jsem, "ale znám ještě lepší."
Tázavě se na mě zahleděl:
"Počkej, ty troubo, vţdyť je špína," cituji pohotově, "na oku cink a nohy křivý má. Zadrţ, ty troubo, ta tě zničí. – Na to ti kašlu, ta mě zajímá.
Láska je stav, kdy náš cit není závislý na ţádných fyzických ani duchovních ohledech."
Znovu se rozhostilo ticho. Začal jsem rychle skicovat na lístku papíru, leţícím na stole, zatímco kněz se pokoušel strávit, co jsem mu právě řekl. Pak se zeptal:
"Tak vy říkáte, ţe je mi souzeno být otcem?" Odmlčel se., "Popravdě řečeno je tu ţena, ke které chovám velmi vřelý vztah. Necítil jsem se však oprávněn k tomu, abych tomuto citu podlehl."
"V minulém ţivotě jste neuspěl ve zkoušce, proto jste byl stejné zkoušce vystaven i tentokrát.
Protoţe však pro vás mravnost stála výš neţ láska, neměl jste šanci jí projít se ctí."
"A co apoštolové, kteří opustili své ţeny a vydali se za Kristem?" zeptal se kněz.
"Ti neopustili jen své manţelky, ale i děti, které zplodili. Nevykročili však za mravností, nýbrţ za láskou. Smysl Kristova příchodu spočívá v tom, aby ukázal, ţe duchovnost nemůţe stát výš neţ láska."
"Poloţím vám jednu, tentokrát uţ poslední otázku," řekl muţ. "Předloţte mi alespoň jeden pádný důkaz, ţe převtělování existuje."
"Zprostředkovaných důkazů je plno," odpověděl jsem. "Ale dobrá – v takovém případě sdělte vy mně alespoň jeden nevyvratitelný důkaz existence boţí. Něco vám řeknu: věda a náboţenství uţ nejsou soupeři, ale začínají jeden druhému při hledání pravdy pomáhat. Řekl bych, ţe během několika let se pojmy Bůh a reinkarnace stanou realitou."
"V tom případě mám ještě jednu otázku," řekl kněz. "Věříte v nesmrtelnost duše?"
"Pokud budu uvaţovat logicky, pak musím říct, ţe tvrzení o nesmrtelnosti duše je svatokrádeţ."
Pohlédl jsem do nechápavých očí svého společníka a pokračoval jsem:
"Z mého hlediska je velkým omylem předpoklad, ţe kromě Boha je tu ještě něco věčného.
Věčnost se měnit nemůţe. V duši kaţdého z nás sídlí cosi, co se nikdy nemění, cosi věčného – a to je Bůh a Láska. To, čemu říkáme prostor, čas a hmota, se od sebe neliší a nic, co je
vystaveno proměnám, nemůţe být věčné. Duše člověka se během ţivota nejen mění. V jemné hladině často vídám, jak dochází k formování duše příštího dítěte, kdyţ se muţ a ţena milují.
Čím méně je v tom sexuálních vztahů, tím aktivněji dochází k rozvoji duše budoucího dítěte. Takové formování můţe probíhat po jeden, dva či tři ţivoty, někdy dokonce ještě déle. Někdy se muţ a ţena potkají, bezděky jeden ve druhém pošlapávají a ničí vše lidské, není jim souzeno intimně se sblíţit a jejich láska a trýzeň formují duši dítěte, které se jim narodí o dva či tři ţivoty později.
Nemají přitom ani tušení, ţe jejich letmý či naopak vleklý vztah je duchovním sňatkem, který bude existovat po několik ţivotů, aby se nakonec narodil harmonický člověk. Lidská duše ţije 1000-l100 ţivotů.
Pak se rozpadá a rodí se znovu. Nakonec všechny duše ztrácejí svou osobnost a individualitu, vracejí se k Bohu a stávají se Bohem, který je nejvyšší osobou a nejvyšším neosobnem zároveň."