TANGO S ČASEM
Prosinec roku 2000.
Vcházím do kuchyně a dívám se na hodiny visící na zdi. Vteřinová ručička se zastavila.
Manţelka si všímá mého pohledu a oznamuje:
– Musíme je donést do opravny, včera se porouchaly. Nejprve jsem si myslela, ţe je špatná baterka, dala jsem tam novou, ale nic se nezměnilo.
Rozpačitě se dívám na hodiny, sundávám je ze zdi, podle inercie diagnostikuji, co se stalo. Zastavení hodin souvisí se mnou. V tom okamţiku hodiny začínají tikat a vteřinová ručička se dává do pohybu, ale ne tak, jak by měla. Dívám se na hodiny, ale nic mi nedochází. Potom rozumím: vteřinová ručička se pohybuje opačným směrem, půl minuty jdou hodiny pozpátku. Potom se na vteřinu zastaví, jakoby se vzpamatují, a ručička se začíná pohybovat tak jako obvykle.
– Co s nimi je? – udiveně se ptá ţena.
– To já mám problémy s amorfním časem, – odpovídám, – a hodiny na to reagují.
Věším hodiny zpátky na zeď, jdou a jiţ nedochází k poruchám. Vracím se ke svým myšlenkám. Ano, skutečně, v amorfním čase to se mnou nevypadá dobře. Musím na sobě začít váţně pracovat. „To je zajímavé,“ – myslím si. Výzkumy probíhají pomalu, přestává mě to bavit, chce se mi toho všeho nechat. Pokud na novou úroveň pronikám rychleji, neţ je potřeba, očištění probíhá tak rozsáhle a prudce, ţe je moţné se rozloučit se ţivotem. Je potřeba najít normální rytmus, kde se lítost nebude mísit se strachem. K tomu není potřeba popohánět čas.
Mimochodem, něco o čase. Před rokem jsem byl v Paříţi a můj známý mi navrhl, abychom se setkali. Procházeli jsme se dlouhými galeriemi Louvru.
– Chápeš, – říkal. – Jestliţe je hlavní citové štěstí spjato s časem, pak agrese vůči času způsobuje naši závislost na základech, tj. nejen ţárlivost, uráţky nebo odsouzení, nejen strach z budoucnosti a lítost nad minulostí; vţdyť pokud přicházím někam pozdě a velmi mě to trápí, je to také agrese vůči času. Pokud o něčem sním a chci co nejrychleji tento okamţik přiblíţit – je to také agrese vůči času. Pokud jsem to nestihl a začínám sám sebe obviňovat – také to vede k problémům.
– To je zajímavé, – říkám, – musím o tom popřemýšlet. Vţdyť ovládání rychlosti proudění času – to ještě není narušení. Narušení probíhají tehdy, kdyţ motivace od lásky přechází k lidskému štěstí. Sen se jakoby stává fixní ideou. No a strachy, obavy, lítosti, samozřejmě zesilují závislost na čase a citovém štěstí. Podle mých výzkumů vyvstal následující vzájemný vztah. Naše tělo je spojeno s materiální úrovní, náš duch je spojen s prostorem, naše duše s časem. Moţná, ţe tento model nebyl přesný, ale dobře fungoval. Postupně se pojem duše začal rozdělovat na touhu, vůli a ţivot. Protoţe všechny touhy se omezují na pokračování ţivota, pak překonání tuţeb je spjato s překonáním závislosti na ţivotě.
Tedy, ţivot rodí touhu, ta je prvotní. Ale další výzkumy ukázaly, ţe touha je prvotní ve vztahu k ţivotu. Začneme po pořádku.
Snadno se řekne, přejít od svého lidského já k Boţskému. Ale proč se to nedaří? Všechno je jakoby jednoduché, zbavil jsem se všech závislostí, dal jsem do pořádku svou duši, očistil jsem děti. Lidské je čisté, koridor je otevřen. Zbývá jím projít. Ale i kdyţ hledáš cestu, z jakýchsi důvodů se opět vracíš k lidskému. Protoţe hlavní štěstí – to je štěstí citové, právě to musíme překonat, abychom pocítili své věčné Boţské já. Citové štěstí je přímo propojeno s časem, coţ znamená, ţe je potřeba překonat závislost na čase. Ale jak to udělat, kdyţ nevím, co je to čas? Co doposud vím. Čas je nestejnorodý, má mnoho vrstev. Ale jaký mají vzájemný vztah, co představují, jsem nevěděl. Byl jsem přesvědčen, ţe kdyţ začnu váţně studovat hlubiny citového štěstí, proniknu do nových vrstev času a budu je moct popsat. Nic se mi nepodařilo. No nic, nepřestávám dále pracovat.
Uběhla nějaká doba a já jsem pochopil, proč není moţné přejít od lidského k Boţskému.
Ukázalo se, ţe to souvisí se strukturou času. Přechod jakéhokoliv procesu, probíhajícího ve Vesmíru z jednoho stavu do druhého, probíhá přes bod. Aby stav lidského přešel do jiného stavu, bliţšímu k Boţskému, musí se stlačit do bodu. Zkříţíme dvě přímé linie. Zleva široké pole se stále zuţuje, aţ je z něj bod. Bod vede k rozvoji, rozšíření následujícího procesu.
Zákon popření negace. Bod je popření předcházejícího procesu. V jazyce mých výzkumů se musí základy lidského štěstí nakonec sloučit do jednoho pojmu. Pak se lidské zastaví a bude moţné uvidět skutečnost Boţského. Ale mně se to nijak nedařilo. Touha a vůle přetékaly jedna v druhou, ale nespojovaly se. Ţárlivost přetékala v pýchu a naopak. Pojem ţivot je v určité míře spojoval. Ale jediný celek stejně nevznikal. Nakonec, díky Bohu, jsem dokázal všechno shrnout do tří pojmů, a uţ se mi lépe komunikovalo s pacienty.
– Nejprve odčiňte téma pýchy, – říkal jsem jim. – Projděte svým ţivotem a zachovávejte lásku, přijměte krach vaší vůle, vašeho osudu, vašich schopností a moţností řízení. Kdyţ pocítíte, ţe vše povolilo, projděte tématem ţárlivosti. Krach vztahů, nevěry, poníţení přání, poníţení základů vašich tuţeb, tj. touha mít děti, vytvořit rodinu, sexuální pud atd. Kdyţ jste se od toho osvobodili, přejděte k ţivotu. Naučte se zachovat lásku, kdyţ jste nemocní, umíráte, kdyţ Vás zabíjejí. I kdyby byl Váš ţivot sebevíc poníţen a rozvrácen, láska je zachována. Kdyţ jste pocítili reálnost lásky v duši, její primárnost ve vztahu k ţivotu, touhám
a vůli – začněte se modlit za děti. Vy jste jiţ zdrávi, uzdravte své děti.
V podstatě je tato informace dostačující k tomu, abychom vyléčili nejtěţší onemocnění. A v podstatě jsem byl spokojený s výsledky svých výzkumů a praxí uzdravení nemocných. Ale, upřímně řečeno, začal jsem být unavený, 10 let jsem nepřetrţitě pracoval v takovém šíleném tempu, ţe se mi chtělo si nakonec odpočinout a věnovat se něčemu jinému. Jen tři závislosti, tři podstaty. Pravda je, problém stárnutí jsem neřešil. „Stárnutí je spojeno s během času, – myslel jsem si, – periodicky se objevují případy omlazení. Kdyţ se člověk zamilovává, mládne. Ale pokud se láska mění ve vášeň, pak naopak člověk stárne velmi rychle. Láska vrací čas zpátky, vášeň ho ţene dopředu.“
Vzpomínám si na nedávno přečtený článek. Ţena v Itálii jde k léčitelce a ta z ní udělá mladší a krásnější ţenu. Ale potom začíná noční neudrţení výkalů a moči. Ţena jde k parapsychologovi, který ji vyléčí, ale opět zestárne a zoškliví. Opět jde k léčitelce a ta z ní znovu udělá mladou a krásnou, ale opět začnou noční problémy s neudrţením výkalů a moči.
Nakonec se ţena vykašlala na mládí a krásu a rozhodla se ţít v přirozeném stavu. Co se tady stalo? Stárnutí a ošklivost blokují závislost na přání a ţivotě. Kdyţ se povrchová vrstva zlepšila, vnitřní závislost na vnitřním štěstí mnohokrát překročila nebezpečnou hranici. Vzniklá agrese se změnila v program sebezničení. Co mohlo následovat dále? Buď ještě silnější stárnutí, nepodřízené léčitelce, nebo nemoc, která by znetvořila obličej i tělo, nebo ztráta zraku, nebo rakovina. Pokud by se program sebezničení rozvíjel pomaleji, udeřil by na děti a vnuky. A následky takového omlazení by byly ještě těţší, tj. čas je moţné vrátit zpět.
Ale pokud k tomu dochází na povrchové úrovni, pak to časem přinese ještě více problémů. Vţdyť jedni lidé stárnou velmi rychle, a druzí pomalu. Nemluvím o nesmrtelnosti. Ale existuje mechanismus, který pomáhá zpomalit stárnutí. Ač jsem jakkoliv zkoumal patologické případy rychlého stárnutí, všude se objevovalo téma ţárlivosti, tj. koncentrace na touhy a ţivot. Kdyţ se pacienti zbavovali závislosti na těchto aspektech, uzdravovali se, navracel se jim zrak, splaskly nádory. A to nemluvím o obnovení rodin a plnohodnotné existenci. Ale nikdo při tom nemládl. Všechny mé snahy vyřešit problém stárnutí končily neúspěchem.
Jakékoliv přání v mém ţivotě se plnilo. Dosahoval jsem všeho, čeho jsem chtěl. Ale, jak se zdá, tématem stárnutí jsem se začal zabývat příliš pozdě. I kdyţ je pravda, ţe tento problém neřešil nikdo. Ale to je, samozřejmě, slabá útěcha. Co dělat v takových případech? Neklesat na mysli a jít dál.
Asi před rokem, kdyţ jsem se snaţil najít příčinu aktuálního onemocnění, ruka najednou opustila obvyklou zónu, kde se nacházely ţivot, vůle a touhy. „Boţe, opět nové závislosti,“ – pomyslel jsem si. Co je to za nové struktury, na kterých můţeme lpět, jsem nevěděl. Obdrţet o nich informaci jsem nedokázal. Všechny moje snahy prorazit ochrannou bariéru končily neúspěchem, potom jsem se snaţil tuto strukturu klasifikovat. „Moţná, ţe se tato struktura nachází v jednom ze světů,“ – pomyslel jsem si. Výsledky byly nečekané. Ani v jednom ze světů tato struktura nefigurovala, tj. v tomto Vesmíru prostě neexistovala. „No co, znamená to, ţe je to jiný Vesmír,“ – usoudil jsem. Nebudu čtenáře unavovat detaily, ale kdyţ jsem se snaţil najít rozdíl mezi tímto Vesmírem a naším, výsledky pro mě byly nečekané. Hlavní rozdíl spočíval v obráceném běhu času. Čas v tomto Vesmíru šel pozpátku. A ačkoliv jsem se potom snaţil ještě mnohokrát proniknout do nové struktury, stala se pro mě černou skříňkou.
Nakonec jsem nad ní mávl rukou. Tím spíš, ţe postupně jsem se stal prostředníkem.
Našel jsem strukturu, v níţ se čas pohyboval různými směry. Uvaţoval jsem takto.
Existuje náš Vesmír, v němţ proudí čas z minulosti do budoucnosti. Existuje druhý Vesmír, v němţ je běh času obrácený. A existuje vyšší Vesmír, v němţ se oba časy spojují a proudí zároveň v různých směrech. Nejpřekvapivější je, ţe práce s vyšší strukturou, kde se čas směšoval, probíhala mnohem lépe a aktivněji neţ práce se strukturou s obráceným časem. A potom jsem při diagnostice stále častěji pronikal do struktury s amorfním časem. Postupně jsem slovo Vesmír zavrhl a všechny struktury označil písmeny: N. Č. (normální čas) a A. Č. (amorfní čas). Poslední dobou, kdyţ jsem hledal, na čem lpí duše pacienta, ruka, procházející zónou přání, přecházela do zóny ţivota, a potom najednou odcházela z normálního času do času amorfního. Tedy, kořeny přání a ţivota leţí v amorfním čase. Pocítil jsem ohromnou
radost a úlevu. Všechny parametry: přání, vůle a ţivot – se spojily do jednoho – přání.
Tedy, nyní jsou moţnosti překonání lidského mnohem větší. A kdyţ skutečně propracujeme všechny situace na úrovni amorfního času, můţeme vyléčit jakékoliv onemocnění. Dále bylo potřeba zpracovat tuto informaci. Měsíc za měsícem jsem diagnostikoval nemocné a pronikal do kořenů jejich problémů: závislost na touhách, ale potom nečekaně následovalo překvapení. Společně s touhami se začala rýsovat ještě jedna struktura, postupně jsem pochopil, ţe je to – vůle. Ze struktury normálního času se kořeny vůle a tuţeb přemístily do času amorfního. I kdyţ pojem „ţivot“ zůstal v normálním čase.
Začal jsem přemýšlet, proč? A potom jsem nečekaně pochopil. Amorfní čas – to je taková jemná úroveň, kde neexistuje smrt. Tam není rozdíl mezi ţivou a neţivou přírodou. Moje nadšení bylo vystřídáno obyčejnou pracovní náladou. Nedokázal jsem shrnout všechny hříchy do jediného celku. Zato zůstaly jen dva – ţárlivost a pýcha, touha a řízení, tj. vůle. Tedy, touhy se objevily dříve neţ ţivot. „Mimochodem, – pomyslel jsem si. – Pokud se náš Vesmír ve svém základu omezuje na dvě hodnoty, pak má skutečně pravdu Bible, kde se vše omezuje na dva hlavní hříchy:
1. hřích – zboţštění přání, zřeknutí se lásky k Bohu kvůli sexuální touze, touha mít děti, prodlouţit ţivot, tj. prvotní hřích Adama a Evy.
2. hřích – to je příběh anděla, který se přeměnil v ďábla, kdy řízení, vůle, schopnosti jsou samotným cílem a jsou stavěny nad lásku k Bohu.
Vţdyť, – pomyslel jsem si, – 10 let jsem pracoval, abych se znovu přesvědčil o spravedlivosti biblických představ o lidské podstatě, ale nyní jsem začal hlouběji chápat smysl základních biblických podobenství.“ Mimochodem, monáda, kterou popisují na východě, tj. vzájemné působení dvou principů, muţského a ţenského, také přece odráţí dialektické spojení hlavních struktur Vesmíru.
Uběhlo dva tisíce let a my si teprve teď začínáme uvědomovat, co je řečeno v Bibli. A často před námi naše přízemnost skrývá veliké zašifrované pravdy. Nedávno, při pozorování duší mrtvých, jsem začal chápat, co je ráj a peklo. Duše po smrti pomalu odlupuje struktury, spojené se ţivotem, a za 40 dní začíná pronikat do vrstev záhrobního světa. V tomto světě duše pobude nějakou dobu a potom se transformuje a přechází do jiných světů. Čím více je lásky, tím rozsáhlejší je cyklus procházení po jiných světech. Čas je tam stlačen, je vidět budoucnost. Čím větším mnoţstvím jiných světů duše prochází, tím větší moţnosti a
schopnosti má člověk po narození. Mnohokrát jsem viděl duši, zatíţenou černými skvrnami nenávisti, nechuť ţít, která nemůţe vstoupit do jiných světů. V souladu s tím při následném narození člověka dojde k určitému omezení schopností, k problémům v osudu a se zdravím.
Duše sebevrahů, lidí, kteří se prohřešili vůči lásce, často po smrti nemohou proniknout do vrstvy záhrobního světa. A samozřejmě, ţe při následujícím narození budou moţnosti takového člověka zúţeny na doraz. Ráj – to je moţnost naší duše harmonicky se rozvíjet po smrti při vzájemném působení se všemi strukturami Vesmíru.
Obvyklé představy o pekle a ráji se neomezují na Boţské, ale na lidské hodnoty. Ráj – to je úplné splnění všech přání, blahobytný a stabilní ţivot. Peklo – to je úplné zhroucení všech přání a neustálé poniţování ţivota. A jaké jsou nejsilnější způsoby poniţování ţivota?
Rozţhavená pánvička, vařící kotel. Mimochodem, uběhla nějaká doba, a já jsem pochopil, ţe název amorfní čas je nevhodný, protoţe vektory času v něm neproudí chaoticky do různých stran, ale dvěma vrstvami, které jsou navzájem protikladné. Ale název amorfní čas jsem jiţ zachoval kvůli pohodlí při práci. Přesně tak jsem dříve všem v duchu říkal: „Miluji tě.“ Potom jsem pochopil, ţe je především potřeba milovat v člověku Boţské, a začal jsem říkat: „Miluji v tobě Boha.“ Uběhl nějaký čas a já začal opět říkat: „Miluji tě,“ maje tím na mysli, ţe hlavně miluji věčné a Boţské v druhém člověku i v sobě. Neřešil jsem problém stárnutí, ale zato se mé představy o čase prohloubily, stejně jako chápání světa a jeho základů. A pokud chceme pochopit svět, od kterého se odráţíme, abychom se dostali výš a výš, dříve či později na
nějakém bodu uvízneme. Ale pokud půjdeme za láskou, můţe nás vynést do jakýchkoliv výšin porozumění, zobecnění a poznání všeho ţivého.